Začátky
Po tolerančním patentu bylo podle první oficiální statistiky moravských evangelíků z 30. září 1782 v Jablůnce evidováno 212 přihlášených osob; formálně náleželi pod vsetínský sbor, který se přiznával k augsburské konfesi.
V roce 1785 se zřejmě v důsledku osobních sporů od luterského sboru odloučil sbor helvetského vyznání, čímž se jablůnečtí protestanté dostali po „přefaření“ pod vsetínský horní sbor helvetského vyznání. Jablůnečtí evangelíci „měli právo konati každou 3. neděli od 10 hod. ráno bohoslužby v kostele v Pržně.“ a byli povinni se podílet na výlohách, které činily třetinu celkových nákladů modlitebny. V té době bylo v Jablůnce 345 evangelíků v 67 rodinách.
Modlitebna a kostel
Nejspíše v r. 1852 zakoupili jablůnečtí evangelíci domek, (dnes č. p. 16), který sloužil po nutných úpravách jako modlitebna a zároveň jako církevní škola. Protestantský patent vydaný 8. dubna 1861 fakticky zrovnoprávňoval evangelíky augsburského a helvetského vyznání s vyznáním římskokatolickým. Na Valašsku nastal v tomto období rozmach rekonstrukcí modliteben na kostely. Jelikož však byla budova jablůnecké modlitebny v předcházejících letech rekonstruována, k přestavbě na kostel v té době tedy nedošlo.
V roce 1866 byl zbořen kostel v Pržně a na jeho místě se stavěla nová stavba. Jablůnečtí reformovaní se tak zcela doložitelně od r. 1869 začínají scházet k bohoslužbám v jablůnecké škole, byly zde slaveny svaté Večeře Páně a rovněž byly vykonávány křty svaté. Svátostmi bylo slouženo zejména těm, kteří již nemohli pro obtíže stáří či zdraví docházet do vsetínského kostela.
Postupně stále silněji převažovala touha mít samostatný chrám Páně a výhledově také vytvořit samostatný sbor. 2. září 1877 tak byl položen na zahradě církevní školy základní kámen kostela. Stavba kostela se protáhla na více jak osm let. Až v neděli 25. října 1885 se v novém chrámu Páně konaly první bohoslužby, i když vše ještě nebylo řádně dokončeno. V kostele byl dřevěný strop, který byl zespodu omítnut a nad ním byla položena šindelová střecha. Mimo to ve věži nebyly dosud umístěny ani zvony.
První duchovní správce
Dalším důležitým krokem v životě jablůneckých evangelíků bylo získání vlastního duchovního správce, který by byl stále v Jablůnce přítomen. Největší potíž v této záležitosti ale tkvěla ve finanční soběstačnosti. Po stavbě kostela byli Jablůnečtí zadlužení a problematické se zdálo i vydržování duchovního samotného. V této neblahé situaci se o podporu zasloužil farář z Hrubé (Velké) Lhoty, Jan Karafiát, který se zavázal po první rok dát jablůneckým 50 liber šterlinků, tj. asi 1 200 korun, a to konkrétně pro podporu faráře Jana Drobného. Tento závazek byl dán pro první rok jeho služby. Díky této finanční podpoře se do Jablůnky dne 9. dubna 1892 Jan Drobný coby první duchovní přistěhoval. Oficiálně byl zvolen farářem 3. července 1892. Jablůnečtí se zavázali poskytnout mu církevní domek pro účely ubytování, šest set korun, otop a štólu. Ihned po nástupu do obce Jan Drobný dává do pořádku seznam členů, kteří se hlásí k helvetské víře. Napočítá jich kolem 750.
Stavba fary
Po nástupu Drobného do Jablůnky se později projevila nevhodnost ubytování v církevním domku, která vedla k častým zdravotním obtížím v rodině faráře. Příčinou byla přílišná vlhkost i zastíněnost budovy nově postaveným kostelem. Po diskuzi dochází k plánu realizace nové farní budovy na místě starého domu č. p. 45, kde je zakoupen pozemek. Plán stavby byl vyhotoven stavitelem a architektem Michalem Urbánkem ze Vsetína. Z důvodu úspor, aby se cihly nemusely kupovat, bylo „usneseno, dělati je v zahradě budoucí fary. Postavena kůlna, upraveno místo k vyrábění cihel, dovezen písek, a cihláři začali cihly vyrážeti. Ale, jakmile začaly schnouti, skoro všechny popukaly. Cihláři pravili: hlína je krátká. Musíme do ní dáti řezin. Když přidali do hlíny řezin, pak nepukla téměř žádná cihla. (Napadlo mi, že asi z téže příčiny míchali slámu do hlíny kdysi v Egyptě.)“. Hrubá stavba byla dokončena v r. 1899 a na podzim 1900 se již rodina Drobných do ní stěhuje.
Požár
Život v Jablůnce však záhy zasáhla tvrdá rána. V roce 1903 velkou část obce zničil požár. Archivní zpráva Jana Drobného na událost vzpomíná takto:
„Asi o ¾ na 10. hod. ve čtvrtek večer dne 26. března 1903 vypukl v jedné chaloupce nad chrámem oheň, kterýž v půl hodině téměř celou osadu v jeden plamen proměnil. Domek náležel jedné naší vdově a nebyl proti ohni ani pojištěn. Příčiny ohně jsem nemohl nijak zjistiti. Delší čas nepršelo, tak že šindelové střechy velmi suché byly, nad to vál neobyčejně silný vítr jižní, proto oheň zrovna letěl po všech budovách ležících před ním směrem větru k severu. Jakmile se chytla střecha chrámová, zapálil letěvší hořící šindel hned stodoly a mlýn, daleko na dolním konci osady. Div, že život lidský nezhynul. Pět kusů dobytka a mnoho drůbeže shořelo. Mimo dobytek nezachránili lidé takřka pranic. Většina domů byla ze dřeva, tak že jen ohniště a komíny z nich zůstaly. Chrám, bývalá církevní škola, 56 domovních čísel a kovárna lehly popelem. Z jmenovaných budov církevních zůstaly jen zdi státi. Poněvadž je obec většinou evangelická, nalézá se mezi postiženými 41 evangelíků, 14 římských katolíků a 1 israelita. Škoda se páčí na 340.000 korun, z čehož jen asi třetina byla pojištěna. 75 rodin, 358 duší zůstalo bez přístřeší.“
Farář Drobný se aktivně chopil pomoci a soustředil se na shánění finančních prostředků, a to jak na Moravě, tak v Čechách, a zejména pak i v německy mluvících zemích, aby získal podporu pro svůj sbor, jak to dokládá četná korespondence a účetní doklady. I když byly farní budovy pojištěny, přesto to v tomto případě stačilo jen na část skutečných nákladů. Drobný byl ve shánění financí velmi činný, obnova chrámu Páně postupovala vcelku rychle a již na konci roku 1904 (tedy po necelých dvou letech) začal kostel znovu sloužit svému účelu. Na druhou stranu však stále přetrvávala finanční tíseň, neboť místní evangelíci byli zadluženi nejen z důvodu obnovy kostela, ale zůstávaly i dosud nesplacené dluhy minulých let.
Vznik samostatného sboru
V důsledku požáru se tak oddálil i plánovaný vznik samostatného sboru – ten v Jablůnce vznikl teprve výnosem vysoké c. k. ev. vrchní církevní rady ze dne 21. prosince 1906, kterým prohlásila jablůnecký sbor za samostatný farní sbor helvetského vyznání.
Jablůnecký sbor v průběhu 20. století
Farář Jan Drobný působil ve sboru do roku 1934, kdy jej vystřídal Josef Ondruch, který do té doby vykonával službu v Soběslavi. Nejprve působil ve sboru jako vikář, za řádného faráře byl zvolen a instalován dne 12. května 1935. Konec jeho služby se datuje rokem 1945.
V této době se navzdory těžké předválečné a válečné době zlepšila hospodářská situace sboru, a to zejména s ohledem na velkou obětavost jablůneckých evangelíků. Sbor navíc chytře investoval a kupoval pozemky - např. v r. 1937 byl pořízen pozemek u Bečvy, který sloužil k těžbě štěrku a písku, což zajistilo sboru na několik trvalý příjem. Sbor vlastnil i další pozemky, jejich pronájmem získával další finanční prostředky. Faráři Ondruchovi se během jedenáctileté služby dařilo držet bohatý sborový život. Po válce jej vystřídal farář Bohumír Popelář (ve sboru v letech 1945–1961). Byl to člověk velmi vzdělaný; uměl sedm jazyků, které dříve vyučoval na gymnáziu. Dle některých svědectví to byl spíše člověk městského typu a život na vesnici mu moc nevyhovoval, jeho kázání byla prokládána cizími slovy, takže pro prostý lid byla snad až příliš učená a těžká k pochopení. V roce 1961 odešel do důchodu a přestěhoval se do Brna a posléze do Valašského Meziříčí.
S nástupem komunistického režimu došlo ke snížení počtu členů sboru, jednak v důsledku stěhování řady rodin na jižní Moravu, kde osidlovali pohraničí po vyhnaných sudetských Němcích, jednak příklonem některých místních k novému režimu (a tedy odklonem od víry).
Zmiňme ještě jednu významnou osobnost. V roce 1948 či 1949 přišla do Jablůnky ze Vsetína – Horního sboru Alžběta Pokorná (říkalo se jí „paní seniorová“). Iniciativu k jejímu příchodu do sboru vyvinuli jablůnečtí, poněvadž se doslechli o jejích výborných schopnostech ve vedení sborového zpěvu. V jablůneckém sboru se ujala nejen zpěvu, nýbrž i vyučování dětí v nedělní škole, přípravy učitelů nedělní školy a vedení mládeže; byla to velice charismatická osobnost. Sestra Pokorná byla bezdětnou vdovou, jejíž muž zahynul v koncentračním táboře, a tak veškerou svou energii věnovala těmto sborovým věcem. Vedle toho pak také vedla zpěv v evangelickém sboru v Huslenkách.
V tomto období rovněž ve sboru vznikly modlitební skupinky, a tato tradice modlitebních setkávání v domácnostech s určitými výkyvy přetrvala až do současnosti.
Administrace sboru se po odchodu faráře Ondrucha v letech 1961-1962 ujal Miroslav Janeba starší z Ratiboře a v letech 1962–1967 Tomáš Holeček z prženského evangelického sboru. Komunisté plánovali sloučení obcí Jablůnka a Pržna, proto delší dobu blokovali jmenování nového řádného faráře, neboť po plánovaném sloučení měl ve sloučených obcí působit jen jeden farář. K tomuto sloučení však (zřejmě i v důsledku silného odporu obou obcí) nikdy nedošlo.
Od roku 1967 až do roku 2006 byl jablůneckým farářem Miroslav Janeba ml. Kvůli své vrozené oční vadě postupně ztrácel zrak a od roku 1973 byl zcela slepý. Sbor mu však účinně pomáhal a vytvářel podmínky pro jeho práci.
V 90. letech minulého století v Jablůnce ovlivnilo část sboru charismatické hnutí. Dnes je sbor pluralitní; vedle sebe jsou jak lidé s tradiční evangelickou, tak i pietistickou či charismatickou zbožností. Od roku 2006 působili ve sboru jáhen Martin Tomešek a postupně admnistrátoři/ky Daniel Heller, Jarmila Wiera Jelinek a Lenka Freitingerová.
Zpracováno s využitím diplomové práce Martina Tomeška "Historie farního sboru Českobratrské církve evangelické v Jablůnce v 18.-20. století" (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, Katedra teologických věd, 2014).