O večeři Páně

Večeře Páně je vedle křtu jednou ze dvou svátostí v evangelických církvích. (Jiné velké křesťanské tradice počítají svátostí sedm.) Svátostmi rozumíme obřadní jednání církve, které symbolickým způsobem, běžnými smysly postřehnutelným, prostředkuje neviditelné působení Boží milosti v různých okolnostech života věřícího jedince a věřícího společenství.

PROČ VEČEŘE?

Tato svátost měla a má různá označení: eucharistie (= díkůvzdání), svátost oltářní, svaté přijímání, stůl Páně, svatá liturgie a ještě další. Každé z těchto označení podtrhuje jiný aspekt této svátosti. V evangelických církvích je obvyklé označovat ji jako „večeři Páně“, což odkazuje k večeři, kterou se svými učedníky slavil Ježíš před svým zatčením. Referují o ní zprávy tří evangelistů a apoštola Pavla (Matouš 26, 17-29; Marek 14, 12-25; Lukáš 22, 7-20; 1. Korintským 11, 23-24) a byla často výtvarně znázorňována jako tzv. Poslední večeře. Ve dvou těchto líčeních se v Ježíšových ústech vyskytuje pokyn k opakování: To čiňte na mou památku. Když dnes věřící společenství slaví tuto svátost, je to jakoby realizace tohoto pokynu: To čiňte... Proto se zpravidla během slavení recitují tato Ježíšova slova.

VEČEŘE NA ROZLOUČENOU?

Taková jistě byla Ježíšova poslední večeře. Ovšem když říkáme „poslední“, předpokládáme, že jí za Ježíšova života předcházely ještě jiné večeře. O nich také referují evangelisté. Zdá se, že Ježíš často stoloval, a to s různými lidmi, nejen s učedníky. Společné stolování mělo v těch dobách ještě více než dnes povahu úzkého společenství mezi hostitelem a hosty. V navázání na tyto Ježíšovy hostiny bychom výraz „večeře Páně“ měli spíše chápat jako „večeře s Pánem“.

VEČEŘE NA PŘIVÍTANOU

A opravdu: Ti, kdo slavili a slaví tuto svátost, činí to ve víře, že se u tohoto stolu opět setkávají se svým Pánem, vzkříšeným Ježíšem Kristem a vítají jej ve svém středu. Způsoby, jakým tato „reálná přítomnost“ Pána byla vyjadřována, se v průběhu doby lišily (a byly i předmětem sporů v křesťanstvu), ale vždy a všude panuje přesvědčení, že on je v této svátosti neviditelně duchovně přítomen se všemi dary své milosti.

CO JE NA STOLE?

Výraz „večeře“ není přesný už proto, že zpravidla se nekoná jen v hodinách večerních. A také nejde o večeři s několika chody. Bohatství slavnosti večeře Páně je povahy duchovní, ne materiální. Na stole prostřeno je jen víno a chléb. Avšak s velkou houževnatostí se trvá na tom, že tyto látky nesmějí nikdy chybět. Evangelické církve nesdílejí názor o přepodstatnění, tj. že chléb a víno se v určitém okamžiku staly podstatně Kristovým tělem a jeho krví, aniž pozbyly svých vnějších vlastností. Nicméně i ony trvají na tom, že tělesné sycení, byťsi jen symbolickým soustem chleba a douškem vína, patří k řádnému slavení stolu Páně. Dávají přednost běžnému chlebu kvašenému pro jeho příbuznost se všedním „chlebem vezdejším". Zda víno je bílé nebo červené, nehraje roli: má to však být víno dobré kvality. Není potřebí je ředit vodou. S ohledem na mladistvé přijímající nebo i na ne(do)léčené alkoholiky se někdy víno nahrazuje nekvašenou šťávou z hroznů.

POD JEDNOU – POD OBOJÍ ZPŮSOBOU

Slovo „způsoba“ je staročeské, znamená tolik jako „způsob“. Ale v naší souvislosti se tento výraz ustálil pro svátostné „substance", tedy pro chléb a víno. Je známou věcí, že v západní církvi se od určité doby prosadila praxe, že obě „způsoby“ přijímal jen ten, kdo svátost vysluhoval (kněz), kdežto ostatním účastníkům (laikům) byl podáván jen chléb. Panovalo přesvědčení, že lid není takto v ničem zkrácen, neboť v každé části večeře Páně je přítomen Kristus celý. Nicméně reformace odmítla tuto konstrukci a církve z reformace vzešlé se vrátily k podávání obou „způsob“, chleba i vína všem přítomným. S velkým důrazem se o to zasadilo již hnutí husitské; hned roku 1414 se v Praze začala večeře Páně vysluhovat „pod obojí způsobou“. Kalich se stal bojovným symbolem husitské církve; vešlo to i do jejího označení – kališníci, utrakvisté (z latinského sub utraque – pod obojí). Dodnes se v Česku evangelické církve k tomuto husitskému zápasu hlásí a kalich mají za svůj emblém.

KDE, KDY A JAK SE PŘIJÍMÁ?

Obvyklé je slavení večeře Páně v rámci bohoslužebného shromáždění, které se koná v kostele či jiné bohoslužebné místnosti. Nemocným nebo jinak handicapovaným se příležitostně slouží večeří Páně v jejich příbytcích. V Českobratrské církvi evangelické není ovšem pravidlem, nýbrž spíše výjimkou, že večeře Páně se koná při každé pravidelné bohoslužbě, jak je tomu v tradicích jiných církví. Je to dáno minulým vývojem českého evangelictví, kde byla velká, těžko pochopitelná zdrženlivost k častému slavení, jež bylo někdy redukováno na čtyři příležitosti do roka. Ovšem v současnosti pozorujeme i zde touhu po častějším slavení, a tato touha se již uskutečnila na mnoha místech, takže večeře Páně se slaví v průměru jednou měsíčně a samozřejmě o velkých církevních svátcích. Českobratrská církev evangelická nemá většinou ve svých chrámech oltář: a i tam, kde oltář je, se dává přednost skutečnému stolu, kolem kterého účastníci stojí v kruhu či půlkruhu a postupně společně přijímají. Je tím zdůrazněno, že každý sice přijímá sám, do svých úst vkládá kousek chleba a doušek vína, ale zároveň má souseda / sousedku po pravici či po levici, není v tu chvíli izolován od společenství těch, kdo také mají podíl na hodu s Kristem. V některých malých společenstvích se stůl Páně slaví tak, že všichni účastníci sedí kolem jednoho stolu a přijímají jeden od druhého.

JAK SLAVNOST PROBÍHÁ?

V evangelických církvích zpravidla není závazný předpis, upravující průběh večeře Páně. Existují však doporučené vzorové formuláře. V Českobratrské církvi evangelické jsou čtyři takové obsaženy v bohoslužebné knize (tzv. Agendě). V zásadě platí, že jádrem slavnosti je přijímání věřících; slavení večeře Páně bez účasti lidu, jen proto, aby se slavila, není v evangelických církvích možné. Toto jádro je obklopeno dalšími úkony, tu stručnějšími, tu rozvinutějšími. Z nich nejvýznamnější je děkovná (eucharistická) modlitba, která vděčně rekapituluje četné projevy Hospodinovy přízně od počátku věků, a zvláště příběh a zásluhu Ježíše Krista, na jehož pokyn tuto slavnost konáme. Proto se recitují jeho slova při poslední večeři (tzv. slova ustanovení). Vedle díků je součástí této modlitby také prosba, aby Duch svatý tuto slavnost a ty, kdo se jí účastní, naplnil řádným obsahem a užitkem. To, že přítomní účastníci nejsou ani první, ani jediní, kdo večeři Páně slaví, že jsou takto tajemně spojeni se všemi, kdo na různých místech slaví a v různých minulých dobách slavili, se vyjadřuje buď v rámci modlitby anebo společnou recitací „obecné víry křesťanské“, vyznáním víry Apoštolským nebo Nicejsko-cařihradským. Z dalších prvků slavení nabývá v současnosti na oblibě prvek starobylý, ale po staletí opouštěný: pozdrav pokoje. Účastníci se navzájem zdraví (nebo i líbají) s přáním Kristova pokoje. Tím je vyjádřeno, že večeře Páně nemá jen rozměr „vertikální“, nýbrž i „horizontální“. Kristovo smíření přijímáme jako ti, kdo se sami navzájem smířili, odložili hněv a nevzpomínají utrpěných křivd.

PŘEDSEDAJÍCÍ

Tímto dnes nezvyklým slovem se odedávna označuje osoba, která slavnost večeře Páně řídí (nebo obvyklejším výrazem: vysluhuje svátost). Má to být osoba pověřená církví. nejčastěji pověřená trvale, výjimečně jen projedou příležitost. Toto trvalé pověření se v evangelických církvích nazývá „ordinace“. Není to „svěcení“, které by ordinovaného podstatně vydělovalo z věřícího společenství, ale není to ani mandát lidu. Je to výraz osvědčené důvěry, že ordinovaná osoba bude dbát na to, aby se večeře Páně slavila řádně podle Kristova přání a záměru. To je její hlavní úkol. Vše ostatní, včetně rozdílení svátostných darů mezi účastníky, může být svěřeno neordinovaným účastníkům slavnosti. Říkáme záměrně ordinovaná „osoba“, neboť v Českobratrské církvi evangelické mohou být ordinováni, a tedy večeři Páně „předsedat“, stejně muži jako ženy.

Vychází se z přesvědčení, že ke stolu Páně nezve církev nebo farář, nýbrž sám Kristus. Proto se nesluší jeho pozvání nějak cenzurovat. Na druhé straně logicky platí, že ten, kdo se večeře Páně účastní, o toto pozvaní stojí, že zvoucímu Kristu věří, že mu dal svou důvěru. Zmíněná Agenda Českobratrské církve evangelické uvádí, že pozvání platí „všem pokřtěným, kteří... věří v Boha Otce, Syna i Ducha svatého“. Zde k předpokladu víry přistupuje ještě předpoklad křtu. Tak je tomu vlastně ve všech tradicích a církvích, i když se to asi nikde přímo nekontroluje. Opět je tu logické: Kdo by se Kristu ve křtu neoddal, tomu by svatá večeře byla jen prázdným rituálem. Na druhé straně jsou z praxe známy příběhy lidí, kteří se k přijetí křtu teprve připravují (katechumenů), a již se večeře Páně s užitkem účastní. Diskutovanou otázkou je účast (pokřtěných) dětí. V Českobratrské církvi evangelické je všeobecně uznáváno, že děti ke slavnosti večeře Páně patří, že spolu s dospělými tvoří společenství Kristova lidu. Otevřenou otázkou je způsob a stupeň jejich účasti. Zde jsou navrženy různé možnosti: prostá přítomnost, kdy děti spolu s dospělými stojí v kruhu kolem stolu Páně (a přijímají požehnání); sdílení přijímaných darů, kdy dospělý (rodič) se s dítětem rozdělí o svůj kousek chleba; plná účast, kdy dítě přijímá chléb i víno. Rozhodnutí o tom, který stupeň je v jednotlivém případě vhodný, je ponecháno pastýřskému uvážení rodičů a místního společenství (staršovstva).

SPOLEČNĚ KE STOLU?

Večeře Páně má však jeden nápadný deficit: Nemůžeme se u stolu Páně setkat s křesťany jiné církevní příslušnosti. Tento deficit neplatí ve společenství protestantských církví tzv. Leuenberské konkordie, která tuto vzájemnost bez problémů umožňuje. (Jsou to u nás tyto církve: Církev bratrská, Církev československá husitská, Evangelická církev metodistická, Českobratrská církev evangelická, Slezská evangelická církev a.v.; a četné jiné v celé Evropě.) Složitější je situace ve vztahu k církvi římskokatolické a pravoslavné. Zde eucharistické společenství podle práva neexistuje. V praxi jsou však výjimky, které i Směrnice české biskupské konference připouští: Evangelický křesťan smí dovoleně přijímat večeři Páně v katolické církvi za určitých podmínek: když se nachází v těžké duchovní nouzi a nemá v blízkosti svého evangelického udělovatele, svobodně o to žádá a je vnitřně připraven. V Českobratrské evangelické církvi se k církevní příslušnosti nepřihlíží. Stačí předpoklad křtu a víry.
Úsilím, modlitbou a výhledem hnutí za jednotu křesťanů (ekumenického hnutí) je, aby jednou nastala ta chvíle, kdy se řádně a dovoleně u stolu Páně budeme moci setkávat s křesťany všech tradic a církevních příslušností.

A JÁ?

Závěrem nelze dosti zdůraznit: Účastníci večeře Páně netvoří elitní společnost vzorných křesťanů bez vad a hříchů. Spíše naopak: K hodu Kristova stolu se blížíme jako ti, kdo potřebují odpuštění a smíření. (Často bývá slavnost večeře Páně spojena se společným vyznáním hříchů a touhy po jejich odpuštění.) V jednom starém formuláři čteme, že večeře Páně je otevřena těm, kdo se sami sobě nelíbí. Zde si připomeneme evangelijní zprávy o Ježíšově stolování. Z nich jasně vyplývá, že Ježíš ke svému stolu zval lidi všelijaké, opovrhované a neřestné – až to některým lidem ve slušné společnosti jeho okolí vadilo a kritizovali ho za to.

V tomto vědomí si položím a zodpovím otázku: Jsem pozván, jsem pozvána i já?

Autor: Pavel Filipi
Ilustrace: Lydie Férová