O církvi

V dnešní době existuje mnoho lidí, kteří se na církev dívají skrze prsty. V lepším případě ji považují za něco zastaralého a zkostnatělého, příliš konzervativního, do sebe zahleděného a veskrze zbytečného. V horším případě k ní chovají neskrývanou averzi a považují ji za cynický nástroj moci, který má tendenci manipulovat lidi, hromadit majetek, zneužívat (a pak to chladnokrevně zamlčovat).

Křesťany pak mnozí opovrhují jako lidmi, kteří jsou podle nich slabí a neobejdou se bez berliček iluzí, případně kteří si o sobě naopak nafoukaně myslí, že jsou „něco víc“ a uzavírají se do ghetta, které sami považují za „lepší společnost“.

Co bychom těmto lidem odpověděli? Ano, v něčem máte pravdu. Alespoň částečně. Církev umí být nadmíru konzervativní a odtržená od reality dnešního života. I v církvi se mohou dít velmi opovrženíhodné věci. A určitě bychom našli křesťany, kteří se cítí nadřazeně, jako by snad byli výluční „majitelé pravdy“.
Ale také pravdu tak úplně nemáte – církev umí být moderní, otevřená a kreativní, pomáhající a vytvářející bezpečné prostředí pro slabé a životem potlučené. A působí v ní i celá řada skromných, nezištných a sebeobětujících se lidí. Církev, která je v dobrém slova smyslu angažovaná a citlivá.

V čem tedy tkví ona „chybovost“ církve, proč sama není dokonalá, když hlásá Boží dokonalou lásku? Je to žel velmi prosté: církev je konstituována nejen Bohem, ale (právě) i lidmi. Lidmi, kteří nejsou svatí, ale hříšní, nějak poškození, sebestřední – stejně jako lidé, kterým chození do kostela nic neříká. Rozdíl tu však přeci jen snad je: zatímco ti první se tím snad ani nechtějí moc trápit, křesťané si svou nedokonalost a hříšnost uvědomují (nebo by alespoň měli) a chtějí usilovat o proměnu svého života.

Je zde však další klíčové rozlišení. Slovo církev pochází z řeckého „ecclesia“. Poprvé jej použil Ježíš, když k učedníku Šimonovi pronesl:

„A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,18).

 Jsme přesvědčeni, že Ježíš neměl na mysli církev jako organizaci (dnes bychom řekli jako „právní subjekt“). Církev je v první řadě neviditelným společenstvím křesťanů všech historických epoch, věřících lidí ze všech kontinentů a napříč jednotlivými denominacemi. Bůh se nám plně zjevuje v Ježíši, a církev pak tvoří všichni ti, kteří Bohu uvěřili, vyznávají jej jako svrchovaného Pána a Stvořitele a doufají v jeho milost (bez ohledu na to, zda tak činí s identitou katolíka, protestanta, baptisty, adventisty nebo kohokoliv jiného). Lze snad říci, že tato církev je podstatně více než Církev.

Co ještě znamená církev? Je to prostor pro setkávání. Prostor pro vzájemnost. Známý filozof náboženství Martin Buber ve své knize „Já a Ty“ hovoří o dvojím základním přístupu ke světu: v tom prvním se „Já“ k ostatním skutečnostem světa (včetně druhých lidí) staví jako k „Ono“, chápe je jako předměty, s kterými lze nakládat zcela podle své vůle – v podstatě tedy manipulovat s nimi. Druhý postoj je naopak „Já“ vztahující se k „Ty“, pro nějž je charakteristická dialogičnost celé skutečnosti, v níž nejen mluvíme, ale také hlavně nasloucháme. To důležité se děje právě uprostřed, mezi „Já“ a „Ty“.  A tím „Ty“ není jen Bůh, ale i druzí lidé, svět a příroda, vše živé. Církev pak v tom ježíšovském smyslu tvoří předivo vzájemných vazeb, pro něž má být charakteristické naslouchání, vzájemný respekt k druhému a jeho lidské důstojnosti, a ano – láska k lidem a dobrému Božímu stvoření.

Co nám tedy církev přináší v praxi? K čemu je dobrá? Navzdory své mnohosti a pestrosti přináší jednotu a sdílenou životní orientaci. Je otevřená pro všechny lidi, se vším jejich trápením a bolestí. Církev šíří dobrou zprávu (evangelium) – bez ní bychom o Kristu zřejmě nevěděli. Vytváří zázemí, z něhož se můžeme bez obav vrhat do rozbouřených vod života. Je pro nás rodinou. Je místem, které oživuje a povzbuzuje do prachu zašlapanou naději, místem, kde se rozfoukávají hasnoucí uhlíky skomírající víry a kde by člověk neměl být nikdy sám. Ježíš říká:

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28-30).

A tak církev je nakonec právě toto – prostor, do nějž nás Ježíš pozývá, prostor, do nějž mohou vcházet i lidé, kteří se lopotí, jsou zkroušení, obtěžkáni vinami, lidé, kteří ve svém životě obtížně hledají východisko, nebo kteří jsou na společenském okraji. Prostor, v němž se mohou jako rovný s rovným potkávat s druhými, kteří by je měli umět přijímat a spolunést jejich těžkosti. A zejména – prostor, kterým se nezadržitelně šíří slovo o Boží milosti a jeho lásce k člověku.

Dobře to víme – nic na světě není dokonalé. Ani církev. Má mnoho nedostatků a mnohdy se jí nedaří plnit své poslání, je v ní přítomno hašteření i nesoulad. Ve svém životě ovšem máme svobodu volby: máme možnost nad vším zlomit hůl, také však máme možnost nerezignovat a naopak usilovat o pravdivost a poctivost, upřímnost, rovné vztahy a tichou lásku k bližním – a to jak v církvi, tak i mimo ni.

A proč bychom tedy neměli rezignovat právě na církev? V posledku zejména proto, že za ní (jak věříme) stojí sám Ježíš, kterého vyznáváme jako našeho Spasitele.

Autor: Libor Nejedlý
Ilustrace: Lydie Férová